Galerie Constantin Brâncuși
Moje kroky jsou dnes pomalejší, ale zároveň uspěchané, protože seznam úkolů není poslední dobou nikdy prázdný. Zvolila jsem dnes jinou trasu než obvykle, přes lužní prostory navazující na namodralou řeku a zalesněné severní svahy. Vítr přibližuje nahé kostry větví k sobě, jako by je chtěl obejmout, ale ony se drží své vertikality a neopouštějí své kořeny. Naše společná řeč jsou vibrace mých kroků a jejich vnitřní uspořádání. Lemují mi cestu. Dlouho rovně, pak doprava, po chvíli doleva, pak zase rovně. Než spatřím to, co hledám, v okamžiku síla stromového směřování zmizí, a mým kompasem se stane rozhodnutí objevovat. Směřuji dolů, klesám travnatou rovinou a přibližuji se ke skořápkově bílé budově uprostřed větveného lesa.
Přede mnou skleněné dveře. Otevřou se mi. Tělo je omotané teplem a můj pohled se setká se skromným, posmutnělým úsměvem paní v béžovém svetru. Projdu vysokými těžkými dveřmi a mžiky mých očí se střetnou s vysokou, tvarově kontrastní sochou. Její spodek je pevný jako horní zemina, trup připomíná balvany po dlouhém suchu, ramena nalezla svou existenční stabilitu, jen její hlava se zdá, že patří k jinému světu. Svobodnému, pravdivému, skromnému a hrdému. Je lehká jako pírko a pevná jako skála. Stěny se kolem otevírají a poskytují jí patřičný prostor, aby chvílemi mohla vzlétnout průzračným světlíkem.
Místo pro intimitu.
Vzpomínám si na hraní s hlínou a prkny v přístřešku na poli. Ten přístřešek postavil můj děda. Dva obdélníky pokryté slámou a rákosem. Vedle toho přístřešku byl strom. Ořech. O deset metrů dál, východně od našeho pole, byl další přístřešek proti dešti. Byl o kousek níž, blíž k rybníku, takže na něj bylo hezky vidět. Ten náš ale navíc měl ořech. Pamatuji si dlouhé chvíle pozorování malých brouků, šťourání do světle hnědých prken, malování linií na jemnou práškovou zem. Vzpomínám na pole kolem, na tanec listí v pozadí nekonečného blankytného nebe. Chci se dotknout hladiny tohoto bytí. Chci se dotknout linií majestátního tvora přede mnou.
Přede mnou se otevírají další dveře. Moje kroky jsou pomalé, klidné a pevné. Prostor je pevně ohraničený, ale pohyb je volný, vlnitý, otevřený. Okolní svět proniká skrz dlouhá okna, mám pocit, že se mohu dotknout trávy v nich, a pokud se natáhnu ještě malinko, tak i větví nad ní. Nekonečno kroků všemi směry, pak jeden jasně daný krok nahoru, další a další, postupně se vlní po směru hodinových ručiček a ocitám se spolu s trupem a hlavou tam, kde se intimita potkává se svobodou. Vidím ji skrz oblé objekty volně umístěné v prostoru. Stromy jsou ještě blíž. Planě a řeka přede mnou.
Okna jsou někdy špinavá, někdy s kapkami od deště, nebo naopak s mrazivými květy, někdy jsou dokonale čistá. Nahlížím na svět vždy “vrstvou” něčeho. A toužíme to postupně odkrývat a zároveň zakrývat. Skrz dřevo, kámen nebo kov. Skrz pravdy. Skrz ideje a naděje.
Místo pro objevování.