rozlúskavanie oriešku identity o kameň na také drobné, ktoré sa ľahko počítajú?
Probouzím se poslední dobou dost pozdě. Spím dlouho. Trvá mi vstát z postele. Proč je život rozdělen na dny a noci, na spánek a bdění, na realitu a na fantazii? Proč jsme si tak jistí produktivním dnem a tak ztracení po dávce tak nutného pro bdění spánku?
Baví mě svět. Nebaví mě svět, ve kterém se citim pohlcena. Povinnosti, cíle, živobytí. Pláču. To všechno je MŮJ svět. Období 5 let, kdy jsem žila bez rodičů, mě přinutilo si vytvořit svůj svět. Svoje goralstvo. Svojí sociální-geografickou náhodnost lemující mojí identitu. Horu, kam mohu jenom já. Kam se sem tam podívají turisté, ale málokdo si to osvojí jako domov. Je to hora křehká, velmi citlivá, ale pořad hora, pro které platí i slovníkový popis: vyvýšenina zemského povrchu. Není každý z nás vyvýšeninou zemského povrchu?
Lidské hory se dají přemisťovat. Geograficky. Narůstá na nich mech a stromy z jiných míst, z jiných lidi. Co je ale uvnitř? Kameny, láva, písek, voda, vzduch? Nebo snad chyby, sny, myšlenky, strachy, láska, nenávist a přátelství?
Nejčastěji hory vznikají naražením litosférických desek do sebe. A pak se mohou sejit i hory dvě. A skupina hor je pohoří. Člověk je hora a několik lidi je pohoři? Složité hřebeny a vrcholy, a také úpatí.
Většina toho se děje na úpatí. Tam je pro všechny hory bod nejjednoduššího srazu. Vrcholy jsou osamocenější. Složitější. Dojit nahoru je těžký úkol. Podívat se dovnitř je ještě složitější, pro samotnou horu i pro hory ostatní. Stojí to však za to, že?
Snad aby se podařilo rozkousat oříšek identity o kamen na drobné. Zda se lehce počítají? Něco ano, něco zůstane navždy uvnitř. Beze slov. Bez kamínků, jen jako součást identity.
Není ale nádherné, že identity jiných hor se sejdou s identitami našimi bez toho aby se někdy vůbec potkaly? Nebo bez toho aby do sebe narážely? Snad za to může další komponent hor. Magma. Ta uvnitř. To, co spojuje všechny hory, všechny lidé.
Vážím si magmatické identity tvé hory. Je blízká té mé.